Povstalecký Donbas očami Artura Bekmatova

15. 12. 2015  Inštitút ASA (analýzy – stratégie -alternatívy) usporiadal besedu a novinárom a aktivistom Arturom Bekmatovom. Témou besedy bola situácia v Doneckej a Luganskej republike. Artur Bekmatov obe republiky osobne navštívil.

Po krátkej prednáške nasledovala široká diskusia, pri ktorej padlo množstvo otázok.

Artur Bekmatov Foto: Medzičas

Dve otázky Medzičasu:

Hovorilo sa tu o vzťahu miestnych občanov k Rusku. Ale ako oni teraz vnímajú nás Európsku úniu, ako vnímajú západ, ak by som otázku ešte rozvinul boli tu plány, že Ukrajina sa stane súčasťou európskeho priestoru, niekedy v budúcnosti Európskej únie. Je to vôbec možné aby títo ľudia prijali po tom všetkom Európsku úniu?

Ukrajina je veľmi dlho rozdelená na tie 2 tábory, z ktorých jeden je proeurópsky a druhý proruský. Podľa môjho názoru tam nikdy nepríde k nejakému zmiereniu. Práve preto bolo dôležité to, aby bola zachovaná neutralita Ukrajiny.

Čo sa týka vzťahu miestnych k nám, treba povedať, že práve takého organizácie ako Pokojní bojovníci alebo jednotlivci, ktorí tam dovážajú humanitárnu pomoc, tam robia dobré meno krajinám, ktoré sú na východe považované za západ.

Samozrejme západ je tam vo všeobecnosti považovaný ako sila, ako región, ktorý má určitý podiel na tom, že Ukrajina sa nachádza v takomto stave.

Celkovo k západu a Európskej únii je vzťah negatívny. Ale takisto, tí ľudia nie sú hlúpi. Vidia, že v každej krajine sa nájdu aj jedna skupina obyvateľov, aj druhá.

A práve ľudia ako Veronika Moravcová sú tými, ktorí nám tam robia dobré meno.


Aká je motivácia tých ľudí tam? Predsa len keď zoberiem zbraň, chce to poriadnu motiváciu, či sú to národnostné rozpory, sociálne, pocit krivdy, bolo im nejako ublížené a chcú to vrátiť, strach s toho, že im niekedy bude ublížené.

Druhá taká podotázka, Vy ste spomenuli, že ste sa stretli s vojakmi práporu Ajdar, čo je prápor, ktorý je označovaný za najviac neonacistický zo všetkých ukrajinských jednotiek. Mali ste aj Vy taký pocit, že sú to takí, “čo im pravačka  vystreľuje”, teda či to bolo na nich vidieť.

Motivácie sú rôzne. Máte ľudí, ktorí prešli mnohými vojenskými konfliktami a do bežného života sa už nevedia zaradiť, máte tam ľudí, ktorí možno utekajú pred zodpovednosťou doma alebo niekde inde. To sú aj na jednej, aj na druhej strane, nebudeme si niečo iné nahovárať.

Potom sú tam vojaci, teda na ukrajinskej strane. Sú tam odvedenci aj profesionáli. Sú tam aj dobrovoľníci, na obidvoch stranách.

Tie motívy ukrajinských dobrovoľníkov by som videl v takej ideologickej rovine, že vezmem zbraň a idem na druhý koniec krajiny bojovať.

A tí domáci, tam je to o tom, že idem brániť ten svoj kúsok zeme. Tu som žil 30 rokov, mám tu rodinu a odrazu mi tam nejaká nová vláda pošle armádu, tak jednoducho sa v tom človeku niečo zlomí. Keďže má ten vojenský výcvik, ako každý chlap na území bývalého Sovietskeho zväzu, tak to nie je až taký problém.

Čo sa týka Ajdaru, nie.

Boli to úplne normálni chalani, ktorí mali možno radikálne názory.

Ale keďže som im kládol normálne otázky, nepovedal som im, že som členom Komunistickej strany, ani že som z periodika, čo označujú za proruské, oni mi normálne odpovedali.

Akurát tie názory, ktoré prezentovali sú typu, že táto (ukrajinská) vláda nemá nejakú nádej, nemá zmysel, potom prídeme my so zbraňami. Tam bol taký náznak pravicového radikalizmu.

————–

Záznam z celého podujatia priniesla Občianska televízia.

 

 

 

One comment

  • Knieza Myskin

    citaty z poviedky Orwell: Ohlédnutí za Španělskou válkou
    podobnosti so sucasnymi udalostami napr v Donbase nie su cisto nahodne

    bylo v tom zahrnuto nesmírné přehánění rozsahu sovětské intervence. Dovolte mi vybrat z obrovité pyramidy lží, navršené katolickým a reakčním tiskem na celém světě, jen jeden aspekt — přítomnost sovětské armády ve Španělsku. Všichni oddaní příznivci Franka v ni věřili; odhady o její síle šly až do půl miliónu mužů. Tedy — ve Španělsku neexistovala žádná sovětská armáda. Možná zde byla hrstka pilotů a dalších technických pracovníků, maximálně pár set lidí — žádná armáda to však nebyla. To dosvědčovalo několik tisíc cizinců, bojujících tenkrát ve Španělsku, nemluvě o miliónech Španělů samotných. Jejich svědectví ale neudělalo ani ten nejmenší dojem na Frankovy propagandisty, z nichž nikdo na půdu republikánského Španělska nevstoupil. A tito lidé zároveň tvrdě odmítali připustit skutečnost německé a italské intervence v témže čase, kdy se německý a italský tisk otevřeně chlubil úspěchy svých „legionářů”.

    Myslí-li člověk na krutost, špinavost a marnost války — a v tomto případě hlavně na intriky, perzekuce, lži a nepochopení —, je vždy v pokušení říci: „Jedna strana je zrovna tak špatná jako druhá. Já jsem neutrální.” V praxi to však není možné být neutrální a stěží existuje něco jako válka, ve které by nezáleželo na tom, kdo vyhraje. Téměř vždy představuje jedna strana do určité míry pokrok a druhá strana do určité míry reakci. Nenávist, jakou vzbudila Španělská republika v milionářích, vévodech, kardinálech, zlaté mládeži atd., už sama ukázala, kde kdo stojí. Byla to v zásadě třídní válka. Kdyby byla vyhrána, posílilo by to věc všech obyčejných lidí. Byla však prohrána a akcionáři na celém světě si mnuli ruce. O to ve skutečnosti šlo — všechno ostatní byla jen jinovatka na povrchu věcí.

    O zvěrstvech ve španělské občanské válce mám jen málo přímých důkazů. Vím, že některých se dopustili republikáni; častější byla u fašistů. Co mne však ohromilo už tenkrát — a nepřestává mne ohromovat dodnes — je skutečnost, že zvěrstva jsou považována za věrohodná či nevěrohodná čistě podle politického zaměření. Každý věří na zvěrstva nepřítele a nevěří, že by se jich dopouštěla vlastní strana, aniž by se kdo obtěžoval zkoumat důkazy. Nedávno jsem si sestavil tabulku zvěrstev za období od roku 1918 do dnešní doby; nebylo roku, v němž by nebyla někde zvěrstva páchána, a stěží bychom nalezli jediný případ, kdy by levice i pravice zároveň věřily stejné události. A co je ještě podivnější, v kterémkoliv momentě se situace může náhle obrátit a případ zvěrstev, který ještě včera byl nevyvratitelnou skutečností, se může stát směšnou lží jen proto, že se změnilo politické klima.
    V současné válce jsme ve zvláštní situaci, kdy větší část naší „kampaně zvěrstev” proběhla ještě před začátkem války, hlavně péčí levice, která se normálně pyšní svou nedůvěřivostí. Ve stejném období pravice, která ze sebe v letech 1914—1918 chrlila příběhy o zvěrstvech, nečinně přihlížela nacistickému Německu a odmítala v něm vidět nějaké zlo. Jakmile potom válka vypukla, byli to právě včerejší pronacisté, kdo začali opakovat příběhy o hrůzách, zatímco antifašisté náhle začali pochybovat, zda gestapo vůbec existuje. A nešlo výlučně o důsledek sovětsko-německého paktu. Bylo to částečně proto, že před válkou levice mylně předpokládala, že Anglie a Německo nikdy proti sobě nebudou bojovat a mohla proto být současně protiněmecká i protibrit-ská; částečně šlo také o důsledek oficiální válečné propagandy s jejím odporným pokrytectvím a farizejstvím, které vždy způsobuje, že lidé mají tendenci sympatizovat s nepřítelem. Součástí ceny, již jsme museli zaplatit za systematické lhaní v letech 1914—1917, byla následující přehnaná proněmecká reakce. V letech 1918—1933 vás z levicových kruhů okřikovali při vyslovení názoru, že Německo nese sebemenší odpovědnost za válku. Nemyslím, že při všem odsuzování Versaillské smlouvy, jež jsem v oněch letech slýchal, byla byť i jen jednou vznesena — natož diskutována — otázka: Co by se stalo, kdyby Německo válku vyhrálo? Podobně je to se zvěrstvy. Pravda jako by přestávala platit, vyslo-vuje-li ji váš nepřítel. Nedávno jsem si povšiml, že titíž lidé, kteří strávili všechny hrůzyplné příběhy o Japoncích v Nankingu v roce 1937, odmítají věřit přesně stejným příběhům o Hongkongu v roce 1942. Objevila se dokonce tendence zpětně považovat nankingská zvěrstva za výmysly, protože na ně nyní upozorňuje britská vláda.
    Naneštěstí je však pravda o zvěrstvech mnohem horší než to, co se o nich s propagandistickým záměrem nalhává. Pravdou je, že k nim dochází. Skutečnost uváděná jako důvod ke skepsi — že totiž stejné strašidelné příběhy se objevují v každé válce — činí tyto příběhy jen pravděpodobnějšími. Válka je jen příležitostí pro jejich uplatnění v praxi

Pridaj komentár