Európsky kultúrny komisár v Česku

Fotka židovského fotografa Alberta Eisenstaedta, zachytávajúca Goebbelsa na záhrade. O identite fotografa v tom období Goebbels nevedel .

Pri prehliadaní webu som našiel neuveriteľný text. Hovorí sa v ňom o manipulácii verejnej mienky, o zapojení sa českej kultúrnej scény do masového vymývania mozgu, o vojne s Ruskom a nakoniec o konečnom cieli rozdrvení Ruska  vytvorení Nového Európskeho Poriadku. Ak Vás teraz zamrazilo, má prečo. Ide o text Josepha Goebbelsa pri príležitosti jeho návštevy u českých predstaviteľov kultúrnej obce. Stačí v ňom upraviť len niekoľko slov a jemne zmeniť historický kontext. Namiesto Nemecko, Nemecká Ríša dosadím Európska Únia, namiesto nemecká branná moc, nemecké vojsko použijem NATO a namiesto Anglicka napíšem Rusko. A aby to bolo dokonale aktuálne, skúsme sprevádzať textom pomocou fiktívneho “aktuálneho redakčného komentára”, kde namiesto mena Goebbels si predstavte súčasného európskeho komisára pre vzdelanie, kultúru, mládež a šport Tibora Navracsicsa.  Za to, že ten text niekomu dáva zmysel aj dnes, skutočne nemôžem… (pôvodný Goebbelsov text je krátený)

Fotka židovského fotografa Alberta Eisenstaedta, zachytávajúca Goebbelsa na záhrade. O identite fotografa v tom období Goebbels nevedel .

Fotka židovského fotografa Alberta Eisenstaedta, zachytávajúca Goebbelsa na záhrade. O identite fotografa v tom období Goebbels nevedel .

“Redakčný komentár”

Začiatkom apríla sa pri príležitosti prítomnosti konvoja NATO v Česku prihovoril európsky komisár pre vzdelanie, kultúru, mládež a šport Tibor Navracsics predstaviteľom kultúrnej obce. Ostro zareagoval na zbabelé, defetistické a dokonca odmietavé nálady voči európskym hodnotám, Únii a NATO v čase, keď sa Európska Únia ocitla prakticky vo vojne s Ruskom. Tento, burcujúci, dá sa povedať priam vojnový prejav, si zaslúži viac pozornosti, preto Vám ho prinášame aj s komentárom redakcie.

V úvode Navracsics vyjadruje pevné presvedčenie, že budúcnosť Európy je možná výlučne pod hlavičkou Únie : 

Vítám příležitost, kdy mohu před vámi promluvit o řadě otázek, které podle mého názoru v zájmu vyjasnění poměru Evropská Unie a Česka musí být jednou se vší otevřeností vysloveny. A pokládám za nutné přes napjaté události, aby se to stalo v této chvíli. Neboť je se obávat, že až bude po válce, nebude už možné mluvit o těch otázkách s takovou věcností jako nyní. Jako lidé ducha si jistě jasně uvědomujete, že se v této chvíli odehrává největší dějinné drama, jaké zná vůbec historie evropského lidstva. Jsem pevně přesvědčen ? jak by tomu mohlo být jinak! – že toto drama bude rozhodnuto v náš prospěch. Ve chvíli, kdy se hroutí ruská moc, je nám dána možnost, Evropu nově organisovat, a to podle hledisek vyhovujících sociálním, hospodářským a technickým možnostem jedenadvacátého století.

Fascinujúca je jeho predstava o zjednotení rozmanitostí národov Únie:

Znáte možná slova Bismarckova z minulých let, že Německo nebude sjednoceno řečmi a resolucemi, nýbrž že bude musel být jednou ukuto krví a železem. O těchto slovech bylo tehdy mnoho sporů. Později však bylo jejich dějinné oprávnění potvrzeno. Skutečně také byla jednota Evropská Unie ukuta v bitvách. Při tom bylo překonáno mnoho zvláštností jednotlivých zemí, předsudků, úzkoprsých názorů, církevněpolitických představ. Musely byl překonány, neboť jinak by nebyla mohla Evropská Unie dosáhnout své jednoty, aby nastoupila k velikému konkurenčnímu boji mocností ve světe.

Že jsme vůbec mohli provést politické sjednocení, je tím, že jsme tehdy překonali tyto stísňující přehrady. Samozřejmě, že se tehdy Němec nebo Francouz nebo Ital cítil nějak ošizen; ale nakonec se přece dynamikou tohoto nového stavu předsudky stále více a více obrušovaly a pohledy lidí se upíraly silněji na veliké cíle, které měla nyní Evropská Unie před sebou. Je samozřejmé, že Němec zůstal Němcem, Ital Italem, ale nad těmito národními hranicemi viděli celek a během desetiletí se naučili chápal, že teprve se zřetelem k tomuto celku bylo možné vyřešil řadu otázek hospodářského, finančního, zahraničněpolitického a vojenského rázu. Velikost Evropské Unie vznikla z tohoto procesu – procesu to, který se nám dnes zdá skoro samozřejmý, kterému však tehdy současníci nechtěli a nemohli vždy rozumět. Vězeli ve své době a v předsudcích tak, že neměli sílu, podívat se dále za tuto dobu a představit si konstruktivně stav, jaký jednou přijde, který však předvídali a také připravili jen jasnozřiví mužové tehdejší doby.”

Navracsics tvrdí, že doba jednotlivých štátov pominula a geopolitický zmysel už majú len väčšie kontinentálne celky:

S přispěním těchto technických vymožeností se nyní samozřejmě sblížily i světadíly. Mezi evropskými národy si však razí stále více cestu poznání, že mnohé z toho, co si máme mezi sebou vyřídit, jsou v základě přece jen rodinné spory proti otázkám, které dnes mají řešit světadíly.

Jsem pevně přesvědčen, že tak jako se my dnes díváme s jistým úsměvem na malicherné rozepře evropských národů čtyřicátých a padesátých let minulého století, budou se za padesát let potomní generace s jistým obveselením dívat na spory, které se dnes odehrávají politicky v Evropě. Budou v ?dramatických konfliktech národů” mnoha malých evropských národů vidět už jen rodinné rozmíšky. Jsem přesvědčen, že za padesát let nebudeme myslet už jenom v pojmech země – mnohé z našich dnešních problémů nám tehdy budou připadat úplně nicotné a nezůstane z nich mnoho – ale bude se tenkrát myslet v celých kontinentech a evropské myšlení budou naplňoval a řídit docela jiné, možná mnohem větší problémy. Nesmíte si však myslet, že my, když děláme určitý pořádek v Evropě, to děláme proto, abychom jednotlivým národům brali život. Podle mého názoru se musí pojem svobody národa uvést v soulad se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s prostými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nesmí mít jeden člen právo rušit sobectvím vnitřní klid, tak také nesmí jeden národ v Evropě mít trvale možnost, aby se stavěl obecnému dílu pořádku.

Na tomto mieste je dôležité zdôrazniť, že predstava Navracsicsa o konaní Únie a použití sily dnes ešte nemá rozhodnú podporu Európskeho parlamentu, aj keď sú viac-menej súhlasné snahy o organizácii európskych mocenských štruktúr.  Zatiaľ únia využíva administratívne nástroja na trestanie neposlušných členov a jej vojenská sila je reprezentovaná vojskami NATO:

Neměli jsme sami nikdy úmyslů tento uspořádací nebo reorganisační proces Evropy prováděl násilím. Nemáme-li jako evropsky smýšlející lidé zájmu na tom, abychom porušovali hospodářské, kulturní nebo sociální zvláštnosti třeba neměckého nebo španělského národa, tak také není v našem zájmu, abychom porušovali hospodářské, kulturní nebo sociální zvláštnosti, řekněme, českého národa. Ale musí být přece vytvořena mezi Unii a Českem jasná základna porozumění.

Musíme si být buď přáteli, nebo nepřáteli. A myslím, že tak dalece už nás znáte z minulosti: Unie dovede být strašlivý nepřátel, ale také velmi dobřý přátel. Umíme podat příteli ruce a skutečně loyálně s ním spolupracoval – umíme však také bojovat proti nepříteli až do jeho zničení. Národy, které se do tohoto pořádacího procesu už zařadily nebo ještě zařadí, stojí nyní před otázkou, zda se do tohoto procesu zařazují rády nebo zda se mu chtějí vnitřně postavil na odpor. Na skutečnostech samých tím ničeho nezmění. Mohou být přesvědčeny o tom, že mocnosti Západu, až bude Rusko svržené, nenechají nic změnit na mocensko-politických skutečnostech nové organisace Evropy podle velikých politických, hospodářských a sociálních hledisek. ‘Nemůže-li na tom změnit ničeho Rusko, nedokáže to ani český národ.

Vzali-li jste si poučení z historie poslední doby, pak budete vědět, že na mocensko-politickém stavu dneška se nedá už nic měnil a také se už nic nezmění. Proto tedy, pánové – a teď mluvím úplné reálně politicky bez apelování na cit – zda vy tento stav schvalujete, čili nic, to je úplně lhostejné, zda jej vítáte s radostí nebo ne, nerozhoduje, na tom stavu ničeho nezměníte. Nuže jsem toho názoru: nemůžeme-li na nějaké věci ničeho změnit a musíme-li tak jako tak nádavkem přijmout nevýhody, které jistě také má, pak by bylo pošetilé, kdybychom si nechtěli zajistit také její výhody. Stali-li jste se tak jako tak částí Evropská Unie, pak nechápu, proč by český národ měl zaujmout ve svém nitru oposiční stanovisko k Evropské Unii a neměl raději užívat výhod Evropské Unie.

Pravda, museli jste udělal řadu politických ústupků. Vím, že vám to asi nebylo příjemné. Nikdo to nemůžeme pochopit lépe než já. Vím, že jste se museli vzdát určitých věcí, které jste v minulosti milovali a kterých jste si vážili, a vím, že si člověk na takový nový stav nezvykne z dneška na zítřek, takřka přes noc. To jsou třecí plochy, které vypadají na místě mnohem tvrdší a ostřejší než snad z perspektivy Evropské Unie. Ale opakuji: Musíte-li už přijmout nevýhody, jsem toho názoru, že byste si měli činit nárok i na výhody.

Navracsics bez servítkov hovorí, že Únia je vo vojne:

Vy, pánové, vidíte Evropskou Unii ve válce a můžete si z toho udělat přibližnou představu o tom, co bude znamenat v míru.

Politické stanoviská boli len úvodom k tomu, aby Navracsics prezentoval predstavu zapojenia sa českej kultúrnej obce do mediálnej sféry jednotnej unijnej propagandy:

Právě tak málo chceme potlačovat váš kulturní život. Naopak chtěli bychom, aby vám byla umožněna bohatá výměna. To se může přirozeně stál jen na základě loajality. Musite se tedy vnitřně přihlásit k dnešnímu stavu a nesmíte si nechat otevřena zadní vrátka a při tom si myslet: ?Až bude zle, mohu tudy uklouznout.” Neboť přihlásit se k něčemu, když už to je jednoznačné, to není žádné umění. Chcete-li tedy začít hlásat svou loyalitu teprve tehdy, až bude definitivně vybojováno vítězství, pak, pánové, ať vás bude svou loyalitou ujišťovat sebe více, nebudeme už mít o ni zvláštního zájmu.

Vykresľuje perspektívu, ktorú je nutné dosiahnuť:

A když uvidíte loďstvo NATO: “Toto je loďstvo, které chrání také náš život!” A když budete sledoval hrdinské činy NATO: “Toto je aliance, která chrání také náš národ, která také nás pojala pod svá ochranná křídla.”

To bych pokládal za mnohem užitečnější a uspokojivější než říkat ?no, musíme sice jít s nimi”, ale v koutku srdce ještě dělat výhrady. V tom se musíte vy a musí se i český národ rozhodnout. Neříkejte, že český národ chce to nebo to. Myslím, že mám ve vedení národa také zkušenosti. Národ myslí tak, jak jej učí myslit jeho inteligence, má vždycky takové názory, jaké má jeho duchovní vedení. Neměli by tedy ti, kdo vedou duchovně český národ, úplně vážně před něj předstoupil a vysvětlit mu, že se musí rozhodnout teď? Neměli by mu říci, že si český národ přece jen vybral nejlépe?

Skúsený organizátor kultúrnej obce ponúka osvedčené recepty : 

I my jsme přece jen služebníky dějinného osudu… Nemůžeme jednat jinak, než jak jednáme… Jsme jen vykonavateli dějinného příkazu… Nemůžeme se postavit proti osudu, přešel by nás…

Od českých predstaviteľov požaduje :

Máte na vybranou vysvětlit svému národu tento stav věcí; ukázat mu se širších hledisek dějinné úkoly, před kterými stojí Evropa….Máte dnes možnost přivlastnit si všechny výhody, které může poskytnout velká Evropská Unie. Máte zaručenou ochranu. Nikdo vás nenapadá.

a tiež hovorí:

Víte, že národy Unie byli kulturně vždy velmi otevřené a přístupné. Nechceme a také to nemůžeme naprosto změnit. Neboť nejsme diktátoři, nýbrž vykonavatelé vůle Evropy.

Navracsics ku koncu prejavu pripomína, že najdôležitejšia je vnútorná zhoda, proeurópske presvedčenie kultúrnych predstaviteľov:

Nechceme na vás naprosto, abyste dělali něco proti cti vašeho národa. Nežádáme, abyste dělali něco, co by vás degradovalo jako povýšence, patolízaly nebo nevím co. Natrvalo by z takového poměru nemohl mít nikdo radost.

Upozorňuje, že na pozadí aktivity ruskej propagandy a platených aktivistov je nutné mať absolútne jasno, kde človek stojí. Sme vo vojne a tu nie je miesto, na váhanie. Nie je mysliteľné, aby sa KTOKOĽVEK v Česku staval na odpor. Je to neprijateľné a nie je už čas na nejaké hlúpe hry na demokraciu. Európa bojuje o svoje prežitie a zradcovia v nej nemajú miesto:

Myslím však, že není příliš, když se na vás žádá v těchto dramatických chvílích evropského sporu, který povede k docela novým formám lidského soužití, abychom se dorozuměli o těchto věcech, aby se zjednalo jasno a abychom jednou věděli, zda se budeme stýkal jako přátelé nebo jako nepřátelé. Chceme vědět, jak stojíme k inteligenci národa, zda si jsma přáteli nebo nepřáteli. Že se jako nepřátelé dovedeme chovat, to jste snad mohli pozorovat na obchodní vojně s Ruskem. Že se dovedeme chovat i jako přátelé, zpozorovali byste pak potom, až by se vyvinula kladná a aktivní loyalila mezi Unií a českým národem.

Podľa Navracsicsa kultúrny výkvet národa má toto označenie právom. Je to elita, ktorá musí niesť svoju zodpovednosť pred obyčajnými, málo vyspelými ľuďmi českého národa:

Nesmíte soudit podle toho, co dnes lidé říkají. Průměrný člověk přece daleko nevidí. Je však úlohou inteligence pozvednout se nad úzký obzor a rozhlédnout se v širším okruhu, představit si v duchu stav, jaký jednou bude a proti kterému nesvědčí skutečnost, že tu ještě není. Je vždy úlohou inteligence v národě být průkopníkem přicházejícího a ne slepým ctitelem přítomného stavu.

A nakoniec prichádza odhalenie, cieľ, ktorý Únia má.

Únia chce mier, budovanie spoločného európskeho domu a mierovú koexistenciu.

Bohužiaľ, tento cieľ nie je možné dosiahnuť bez zničenia Ruska. Ozbrojená päsť Únie, NATO, je pripravená:

Rozhoduje jen to, že dáváme mnoha milionům v Evropě společnou základnu a také společný životní cíl. Tento ideál rušilo dosud Rusko. Rusko chtělo udržovat Evropu v neklidu, poněvadž v tom spatřovala nejlepší zajištění své imperiální existence. Toto ohnisko nepokoje bude nyní gigantickými údery NATO odstraněno. Pak budeme mít možnost dál Evropě její mír.

 

Zdroj:

Pridaj komentár